Historie a výstavba

Na jednáních tehdejších představitelů obce se nejprve hovořilo o postavení menšího plaveckého bazénu, a za vhodné lokality pro jeho vznik byly vzaty do úvahy prostory v blízkosti dnešní Léčebny dlouhodobě nemocných nebo rybníka Volný, či Pastrňákova dolu.

Návrh na podobu stavby zpracovaly pro vedení radnice Báňské projekty Ostrava a při posuzování v srpnu 1961 byl vybrán Pastrňákův důl jako ideální přírodní prostředí se vzrostlou zelení. Předběžnou studii o podobě plaveckého areálu předaly Báňské projekty k připomínkování v roce 1963. V březnu 1964 byla studie po technickoekonomické stránce kladně vyhodnocena a 26. června 1966 po schválení realizace projektové dokumentace byla uzavřena hospodářská smlouva mezi investorem stavby Obvodním národním výborem Radvanice a Bartovice a dodavatelem „na klíč“ n. p. OKR – Báňské stavby, Ostrava. Subdodavatelem technologie pro vodohospodářskou byly Vodohospodářské strojírny Praha.

Výstavba měla být zahájena v červenci 1967 na počest 700 letého výročí od první písemné zmínky města Ostravy. Ukončení bylo stanoveno na květen 1970. Patronát nad dílem převzal Městský národní výbor Ostrava. Báňské stavby ale zahájily práce až v únoru 1968 a dokončení díla se posunulo na rok 1971. Jelikož v listopadových volbách 1971 Obvodní národní výbor Radvanice a Bartovice zanikl v souvislosti s novou územně správní organizací Národních výborů na území města Ostravy, veškerou jeho činnost tedy i pozici investora koupaliště převzal Obvodní národní výbor Ostrava 2 - Slezská Ostrava.

Během zkušebního provozu, který probíhal až do června 1972, bylo odhaleno mnoho závad. Proto i oficiální otevření bazénu 2. července bylo provázeno velkými problémy. Například od 26. června do 2. července se očistné žlaby zalévaly bahnem, které zaměstnanci Technických služeb pracně čistili, z výtokového potrubí unikala voda, na svahových panelech se vytvořily praskliny. Snad z těchto důvodů byla ostravská veřejnost o zahájení provozu na radvanickém koupališti informována až 10. července v Ostravském večerníku. Autor (neuveden) však složil plaveckému areálu velikou poklonu: „Již týden slouží k plné spokojenosti ostravské veřejnosti nově otevřené moderní koupaliště v Ostravě 2 – Radvanicích v takzvaném Pastrňákově dole. Jeho otevřením splnil ObNV Ostrava 2 další úkol volebního programu v rámci zlepšení životního prostředí. Na koupališti se ještě dodělává skokanská věž, která má být podle plánu hotová v roce 1973. V současnosti jsou používány bazény plavecké a závodní. Také o ty nejmenší je dobře postaráno. Mohou se do sytosti vydovádět v dětském brodišti. Ideálním místem pro opalování jsou travnaté svahy kolem celého koupaliště. Je zde otevřena také nová restaurace.“

Zpráva o existenci koupaliště se však jako lavina šířila především „ústním podáním“. 20. července se v ostravském večerníku pod značkou (nad) objevil obsáhlejší článek uvedený titulkem Za koupáním do Radvanic. „Před čtyřmi roky se v Ostravě – Radvanicích rozhodli postavit v takzvaném Pastrňákově dole koupaliště. Ještě v témže roce se začalo stavět. Báňské stavby Havířov, kterým výstavba koupaliště připadla, neměly zrovna lehkou práci. Při zachování celkového rázu krajiny se musely vybudovat nové příjezdové cesty, byly potíže s materiálem. Přes všechny nesnáze však práce pokračovaly a tak už loni mohl být na koupališti zahájen zkušební provoz. A ostravská veřejnost to přijala s velkým nadšením. Zatravněné plochy na ploše 3600 metrů čtverečních jsou jako stvořené pro opalování. Prostorné brodiště pro děti je od dalších bazénů bezpečně odděleno železným zábradlím. Hloubka koupaliště se postupně svažuje až do necelých čtyř metrů, takže na své si přijdou i zdatní plavci. Celé koupaliště se rozkládá na ploše čtyř hektarů. Můžeme si uvést jednu zajímavost. Do radvanického koupaliště je přiváděna pitná voda z Kružberské přehrady. Voda zde ale „nestojí jako v ostatních koupalištích, ale je v neustálém pohybu. Za den se jí vymění deset procent z celkového množství. K pročišťování se používá síran hlinitý k odstraňování kalů, síran měďnatý proti tvoření řas a soda ke změkčení vody. Přímo v prostorách koupaliště je postavena restaurace RaJ Ostrava – sever a má velikou kapacitu. Velmi výhodně jsou zde řešeny také příjezdové cesty ze všech částí Ostravy. Nahoře nad koupalištěm je nově zbudované prostorné parkoviště a počítá se s umístěním stojanů na kola. V areálu koupaliště je před dokončením volejbalové hřiště a plánuje se i zřízení nového tenisového kurtu. Takže se návštěvníci mohou vyžít i po stránce sportovní. Koupaliště je otevřeno denně od 9 do 18 hodin.“

Přes velké nadšení návštěvníků byly až 2. srpna 1972 na Hranečníku, na ulici Čapkova a na rozhraní Bartovic a Šenova umístěny propagační poutače. A teprve 20. srpna se v Horníku pod titulkem Dispečink OKD hlásí (Vítek): „ Báňské stavby mají zásluhu: nové koupaliště bylo otevřeno v uplynulých dnech v Radvanicích. Nejvíce se o ně zasloužili pracovníci Báňských staveb a Vítkovických staveb ještě s dalšími podniky. Bazén je napuštěn pitnou vodou, celková vodní plocha má přes 6 500 metrů čtverečních a na koupaliště může přijít až pět tisíc návštěvníků. Pro majitele osobních automobilů je zde vybudováno parkoviště, návštěvník má k dispozici plavecký bazén, prostor pro neplavce, brouzdaliště pro děti, restauraci s terasou, dvorec na tenis a odbíjenou a dostatek plochy na různé hry“.
Směle navrženému koupališti ale nepřálo ani počasí. Mnoho červencových dnů bylo deštivých, v srpnu pro nepřízeň počasí byl bazén k dispozici jenom dvanáct dnů a v září pouze dva dny. Návštěvnost při zahajovacím provozu byla velmi malá, takže i tržby byly ztrátové.

Souhrnný rozpočet na stavbu činil v roce 1970 6, 710.000 Kčs. Dodavatelem však byly provedeny vícepráce v rozsahu 870.000 Kčs, a tak konečné rozpočtové náklady v roce 1971 představovaly částku 7, 580.000 Kčs. Výsadbu zelených ploch, zahradní úpravy, úpravy promenádních cesty a dětského hřiště provedl podnik Zahradní architektura Želešice. Práce financovala NHKG částkou 677. 000 Kčs. Při jednáních o výstavbě se objevil i návrh na využití vodního bazénu i v zimním období - zřízením kluziště. Pro bruslení se předpokládala délka sezóny padesát dní, od 15. prosince do 15. února. Do roku 1971 byla správcem celého plaveckého areálu Rozpočtová organizace komunálních služeb – ROKS. Po volbách v listopadu převzaly areál do správy Technické Služby Ostrava 2.

Radvanické koupaliště a sportoviště, tak zněl oficiální název, se skládalo ze dvou částí: plaveckého bazénu o rozměrech 50 x 21 metrů, a části pro děti a neplavce v nepravidelném tvaru. Hloubka brouzdaliště byla 20 – 40 cm, pro neplavce 40 -80 cm, pro plavce 160 -180 cm, hloubka pod skokanskou věží 3,80 metrů. Plavecký bazén měl 8 závodních drah. Celková plocha vodní nádrže činila cca 5.500m2, objem vody cca 6.500 m3. Přístup do vody byl umožněn na 7 místech po schodech, bazén byl zásobován vodou ze tří stran. Hlavním zdrojem byl vodovod z Trnkovecké ulice, druhým veřejná síť v Radvanické ulici (zásobována z Žermanické přehrady), třetím místní studny. Do bazénu byla zavedena dvojí cirkulace vody.

Po obvodu vodní nádrže vedl betonový chodník metr a půl široký. Osvětlení zabezpečovalo 27 stožárů s výbojkovými svítidly a světelné okruhy byly situovány okolo bazénu, příjezdové cesty a sociálního zařízení. Oplocení bylo sestaveno z ocelových sloupků zasazených do betonových patek a z drátěného pletiva vysokého dva metry. Mělo tři brány pro vjezd motorových vozidel a jednu branku pro pěší.
Radvanické koupaliště a sportoviště mělo kapacitu pro 1 942 dětí a 2 930 dospělých. Hlavní sezona se předpokládala od 15. května do 15. září. Vstupné pro děti činilo 1 Kčs, dospělí platili 2 koruny, poplatek za šatnu byl určen na 20 haléřů za kus. Permanentky stály 30, 60 nebo 80 Kč, v roce 1974 pro nepřízeň počasí byly sníženy o polovinu.

Hlavním objektem byla jednopodlažní zděná budova se dvěma suterény a dvěma terasami. V přízemí byla zřízena restaurace (75,59 m2), bufet, přípravna jídel a dvě kanceláře. U bufetu byli návštěvníci obslouženi výdejním okénkem. K restauraci náležela horní terasa ( 57m2), pod ní byly sklady údržby. Spodní terasa byla přístupná venkovním schodištěm a pod ní byly situovány veřejné WC a také garáž pro 1 osobní automobil. Mezi sociální objekty náležely především suterény, volné šatnové kabiny, zděné kabiny, WC u hráze a přístřešek pro plavčíka. První suterén plnil funkci skladiště, v druhém suterénu bylo zbudováno WC pro muže a ženy. Dva bloky volných šatnových kabin byly dřevěné konstrukce, v prvním bloku bylo 24 kabin, ve druhém 18. Šatny pro ženy a muže byly zděné, měly kapacitu pro 500 osob a skládaly se z předsíně, sprchovací části, převlékací kabiny a vlastní šatny. WC u hráze bylo rovněž zděné. Obvodové zdivo přístřešku pro plavčíka bylo provedeno z cihel v rozměrech 2 x 7 metrů. V blízkosti hlavního vstupu při byly umístěny převlékací kabiny v celkovém počtu 90 kusů. Pod hrází rekreační nádrže u retenční nádrže zcela mimo hlavní provoz bylo situováno veřejné WC. U příjezdové cesty z ulice Dvořáčková byla ošetřovna a místnost pro plavčíky. U vstupu do areálu stála pokladna, hlasatelna místního rozhlasu, kancelář vedoucího areálu a sociální zařízení zaměstnanců a další kancelář. Součástí koupaliště bylo volejbalové hřiště (75 x 23 m), tenisové a dětské hřiště a parkoviště. To mělo 162 stání, chodníky byly zbudovány z litého asfaltu. Radvanické koupaliště poskytlo stálé zaměstnání správci a dvěma hlídačům, sezónními pracovníky byli: údržbář, strojníci, pokladní, plavčíci, šatnářky a uklízečky.

Roky 1973 -1985.

V roce 1973 byla zahájena II. etapa dostavby radvanického plaveckého areálu pod názvem „Dokončovací práce“. Investorem byl opětovně ObNV Ostrava 2- Slezská Ostrava, generálním projektantem a generálním dodavatelem OKR - Báňské stavby Ostrava. Doba výstavby byla plánována na 20 měsíců. Pod termín dostavby byla zahrnuta realizace skokanské věže složené ze dvou plošin spojených schodištěm a můstků, rekonstrukce horní terasy tak, aby byla v provozu i po ukončení plavecké sezóny a sloužila hráčům na hřištích. Dále bylo do plánů zahrnuto přestavění budovy pro „stavaře“ u Dvořáčkovy ulice na šatny pro členy sportovních družstev, a zřízení nového oplocení u Dvořáčkovy ulice. To původní bylo stavebními pracemi úplně poničeno. Plot byl sestaven z ocelových trubek a žebříkové sítě v ocelových rámech na podezdívce. Taktéž do plánů spadalo prohloubení rybníčku u lesa, postavení spádové plošiny pro kočárky, prodloužení rozvodu vody do prostorů tenisových dvorců kvůli kropení hracích ploch a zvýšení počtu svítilen. A hlavně k dostavbě patřila také žádost o rozšíření plaveckého areálu.

Radnice Slezské Ostravy získala na základě kupních smluv podepsaných dne 23. září 1974, lukrativní pozemky radvanických občanů Františka a Marie Pastrňákových, Vladimíra Honzeka a manželů Zdeňka a Drahomíry Lyčkových. Kromě dostaveb však přišly na řadu opravy. Po dvou letech provozu byly zjištěny závažné vady, například v rozvodu vody prasklé potrubí, neboť spoje nebyly utěsněny ani obetonovány. Únik vody pak zvedal panely ve spodní nádrži. Trhliny se objevily i ve svahových panelech a na dně neplavecké části. Jak vidno, II. etapa dostavby se potýkala s velkými problémy.

V roce 1974 požádala radnice Slezské Ostravy o expertní posouzení Vysoké učení technické v Brně. Posuzovatelé ale nedostali k dispozici veškeré části projektové dokumentace, a tak se přiklonili spíše k názoru, že závady byly způsobeny vinou nekvalitního provedení stavby. Celková hodnota problematické II. etapy dostavby činila 1, 525. 000 Kč, provozovatelem koupaliště byly nadále Technické služby Ostrava 2. Oblíbené a překrásné radvanické koupaliště však po technické stránce nadále nezažívalo klidné dny, ale neustále se muselo vyrovnávat s nedostatky. Návrhy na další řadu naléhavých oprav se objevily už v roce 1980 a v roce 1981 předaly Báňské projekty slezskoostravské radnici projektovou dokumentaci pod názvem „Výstavba radvanického koupaliště – III. etapa“.

Předložená studie dokládala, že v původním projektu byla výrazně nedoceněna složitost hydrogeologických podmínek, kvalita zeminy pro zásyp údolí byla velmi nízká, a tyto nedostatky měly za následek výrazné porušení stability svislých stěn konstrukcí. Největším pochybením však byla skutečnost, že vhodným drenážním režimem nebyl zajištěn původní režim spodních a povrchových vod. 21. ledna 1983 byly na poradě vedení projednány nejdůležitější úkoly dostavby: rekonstrukce dna, rozvodu vody a odvodnění svahů. Do plánů III. etapy byla také zahrnuta stavba motelu a chatek s celoročním provozem. 15. října 1984 ObNV O2 vydal žádost o uvolnění pozemků vzhledem k záměrům na rozšíření koupaliště. Obvodní Podnik služeb 23. října 1984 zadal vypracování technickoekonomické studie s vyhodnocením závad. Výsledky studie byly velmi neblahé. Konstatování odborníků, že bazén byl umístěn na štěrkové lavici a tekutých píscích a území Pastrňákova dolu se dalo do pohybu, který poškodil základové piloty, byl provoz plaveckého areálu ukončen.

Roky 1985 -1993.

V roce 1985 se přes veškerá úskalí objevily výzvy k obnově radvanického koupaliště. Navrhovatelem nového koncepčního návrhu se stal podnik „MON servis technických pomocí“. Podle předběžné studie předložené k úvaze v roce 1986 byl stav koupaliště tak tristní, že vylučoval jakoukoliv opravu. V dubnu 1987 bylo na jednáních zástupců města Ostravy, a Slezské Ostravy konstatováno, že podle předložené studie by se měl radvanický plavecký areál kompletně znovu postavit.

Projektová dokumentace měla být předána k posouzení v první polovině roku 1989. Tak se i si stalo v dubnu 1989. Mezinárodní organizace VIDEOPRESS MON servis technických pomocí (se sídlem v Praze na ulici Sudoměřská, architekt Kadeřábek a kol.) předala investorovi - Technickým službám města Ostravy 2 Stavební záměr – soubor staveb rekonstrukce a modernizace víceúčelového areálu koupaliště Radvanice. Podle souboru: a) rekreační bazén a retenční nádrž jsou v havarijním stavu, který vylučuje jejich provozování, b) závažným nedostatkem je naprosto nevhodně navržený recirkulační systém bazénové vod. V současné době již naprosto technologicky nevyhovuje úpravna vody, která nezaručuje požadované parametry vody v rekreačním bazénu dle platných hygienických směrnic a norem ČSN, c) účast domácího obyvatelstva i zahraničních návštěvníků v různých formách cestovního ruchu zaznamenává progresívní růst. Projevuje se i v ostravské průmyslové aglomeraci, ve které je v současné době naprostý nedostatek jak rekreačních zařízení pro krátkodobou popracovní rekreaci, tak i ubytovacích kapacit. Proto MON mimo jiné velkoryse navrhuje výstavbu centrální šatny pro 5 000 návštěvníků, výstavbu motelu s kapacitami jednotlivých provozů: lůžková část 150 míst, jídelna 200 míst, terasa 800, kavárna 80, denní bar 40, sauna 20, klubovny 60 a bufet 40 míst. Dále plánuje zřízení padesáti parkovacích boxů karavanů včetně příjezdových komunikací, dvaceti chat v celoročním provozu s komplexní vybaveností po pěti lůžkách a pětadvaceti velkoprostorových stanů. Ve sportovním sektoru se uvažuje o vybudování atletického hřiště, hřiště pro volejbal, minigolf, ruské kuželky a posilovnu v exteriéru. Celkové náklady navrhovaného souboru činily 201. 540. 000 Kč, ale celý tento stavební záměr byl nerealizovatelný, neboť bylo nad lidské síly sehnat finanční prostředky i investora na neustále opravovaný areál.

14. listopadu 1988 však vstoupil do hry Svazarm a přišel s návrhem na postavení bikrosové trati. Ta byla situována do jižní části areálu, měla být 300 metrů dlouhá, 4 metry široká, startovací pahorek měl mít výšku 3 metry. Výškový rozdíl mezi začátkem a koncem úseku bez výšky startovacího pahorku byl 7 metrů. Na trati byly navrženy terénní přepážky a vlny, které měly být provedeny z vykopaného materiálu sejmuté zeminy v prostoru staveniště trati. V prostoru startu a cíle byla navržena manipulační plocha pro pohyb závodníků a organizátorů. Povrchová úprava byla navržena ze škváry v tloušťce 15 cm. Odvodnění mělo být provedeno drenážními trubkami se štěrkovým odsypem. Základní organizace Svazarmu se sídlem v Ostravě na ulici Hornopolní vypracovala podrobný řád provozu areálu, který byl určen pro sportovní vyžití mládeže v cyklistickém odvětví mimo silniční provoz. Měl být otevřen od 1. dubna do 30. listopadu od 9.00 – 17.00 ve všední dny, ve dny pracovního od 9.00 -19.00
Celkový rozpočet činil 143. 730.21 Kč.

14. dubna 1989 byl zástupci Svazarmu předán areál k bezplatnému užívání a byly mu předány klíče od pronajímaných budov. Dne 2. listopadu 1989 vydal Obvodní národní výbor Ostrava 2 –odbor výstavby Technickým službám Ostrava 2 „Stavební povolení sloučené s územním rozhodnutím na výstavbu bikrosové dráhy v areálu koupaliště na pozemku p.č. 730/11 v katastru území Radvanice“. Na základě ust. §9 vyhl. Č. 85/76 Sb. Bylo sloučeno územní řízení o umístění stavby se stavebním řízením. Účastníci řízení se vyjádřili vesměs kladně. Stavba bude provedena dodavatelský za odborného technického dozoru pracovníka Technických skužeb Ostrava 2 a bude provedena nejpozději do 31. prosince 1990. Tímto aktem započaly stavební práce, dokončení bylo plánováno na červenec 1990. Budování trati však pokračovalo velmi liknavým tempem, až ustalo docela a oblíbené a hojně navštěvovaný sportovní areál koupaliště dále chátral.

Na 21. plenárním zasedání slezskoostravské radnice dne 23. května 1990 bylo proto rozhodnuto o zastavení veškerých prací na bicrosové trati. V září 1990 na území obvodního národního výboru Ostrava 2 – Slezská Ostrava, vznikly 3 samostatné obvody- Michálkovice, Slezská Ostrava a Radvanice a Bartovice. Úřad městského obvodu Radvanice a Bartovice zahájil svou činnost k dubnu 1991. Obvodní podnik služeb (bývalé Technické služby) ve snaze zabránit dalšímu plundrování koupaliště, začal po představitelích bývalého Svazarmu (ten byl 24. března 1990 přetransformován do Sdružení technických sportů a činností) požadovat odstranění vzniklých škod během bezplatného užívání. Vše se rozplynulo do ztracena, neboť od roku 1992 se ke slovu přihlásila „privatizace“. Začalo převádění majetků do rukou soukromých majitelů. Už 7. června 1991 bylo „Radvanické koupaliště a sportoviště“ zařazeno do privatizace a veškeré podklady byly předány i s fyzickou předávkou privatizační komisi. Byla to doba, kdy se objekty dostávaly do rukou neschopných a nezodpovědných lidí, kteří zprivatizované majetky posléze ponechali svému osudu. Radvanický šestihektarový sportovní a rekreační areál se tak vydal na cestu postupného zániku. A v průběhu 26 let se proměnil ve skládku nejrůznějšího odpadu.

*VIDEOPRESS – Mon - Wikipedia neposkytla informaci o podniku tohoto názvu ve výše zmíněné době. V současnosti se firma VIDEOPRESS – Mon zabývá antikvárními službami.
*Svazarm – Svaz pro spolupráci s armádou - založen dle zákona o branné výchově 2. listopadu 1951. Členem se mohl stát každý občan starší 14 let.